Školní stravování slaví 50. narozeniny
O tom, jaké byly jeho začátky, jsme si povídaly s paní Věrou Špačkovou z Dubicka, která letos oslavila 96. narozeniny.
Ta pracovala ve školní jídelně jako kuchařka, pak přes dvacet let jako vedoucí a na školní stravování nezanevřela ani dnes, kdy stále odebírá obědy z místní jídelny.
Jaké to tehdy, před padesáti lety, bylo?
To si vůbec neumíte představit, jak jsme tahaly hrnce z místa na místo na jednom sporáku, ve kterém jsme si musely topit. Ráno se vždycky musela kamna pořádně roztopit, abychom pak mohly uvařit celý oběd. Ten sporák se pod tolika porcemi vždycky úplně prohýbal a manžel mi ho musel čas od času chodit rovnat. Teplá voda nám netekla, musely jsme si ji nosit dost daleko v kbelících a ohřívat na kamnech.
V jídelně jsme na začátku pracovaly dvě kuchařky a vedoucí nám dělala jedna paní učitelka. Já jsem vždy vše připravila a ona to po vyučování jen přišla podepsat.
Pro školní děti se vařilo už i dříve, před těmi 50 lety ale dostalo školní stravování nějaká pravidla.
Už tehdy byly normy, ale nebyly tak přísné. Třeba zeleninu a ovoce jsme si nosily z domu. Každá z nás něco přinesla, když měla, a nemusely jsme to pak kupovat. A dostávali jsme také zeleninu ze školních pozemků.
Nakládaly jsme si okurky a zelí jsme taky šlapaly samy. Měly jsme takové velké bečky a vždycky po práci (v práci jsme to totiž nestihly) jedna strouhala a druhá šlapala.
Kompoty jsme si taky zavařovaly, vždycky někdo přinesl jablka nebo jiné ovoce a my jsme pak kompoty nemusely kupovat. Takhle jsme občas něco ušetřily a pak jsem zase jindy mohla vzít něčeho víc.
Ale zase jsme nesměly koupit nic hotového. Kolikrát jsme si samy škvařily i sádlo. I majonézu jsme si připravovaly svoji, nic hotového jsme opravdu nekupovaly.
Jak to bylo se zásobováním?
Nakupovat jsme si chodily samy, buď já, nebo ta druhá kuchařka. Normálně jsme si chodily do obchodu, nikdo nám nic nevozil. Na nákupy jsme chodily s kárkou.
Brambory si brala jídelna na celý rok na uskladnění. To se muselo předem spočítat, aby to vyšlo opravdu na celou sezónu. Vždycky na podzim nám družstvo přivezlo fůru brambor a tu jsme si musely samy uklidit do sklepa. Vždycky nám tedy po práci pomáhal můj manžel a muž té druhé kuchařky, ale jinak to bylo na nás.
A co se tenkrát vařilo?
Jídelníčky jsme si připravovaly vždy na týden dopředu, společně kuchařky s vedoucí. Ryby jednou za měsíc, luštěniny jednou za 14 dní. Jednou týdně bezmasé jídlo – nudle s mákem, buchty, koblížky. Jako příloha dvakrát týdně brambory a třeba jednou kolínka a jednou knedlíky.
Představte si, že jsme třeba ručně zadělávaly na knedlíky z 10 kil mouky! To bylo, panečku, míchání. Jedna musela držet mísu a jedna míchat.
Připravovaly jsme také svačinky pro školku – ráno bílou kávu nebo čaj a rohlík nebo chleba s něčím, s nějakou pomazánkou. To víte, salámy jsme nesměly kupovat, ale já jsem někdy zhřešila :-). Když jsme třeba dělaly guláš se salámem, tak jsem něco málo ušetřila na druhý den. Odpoledne to bylo podobné, bílá káva a rohlík nebo chleba s něčím. My jsme to připravily a učitelka to pak dětem namazala.
A co kontroly, chodily už tehdy?
Kontroly chodily každý měsíc. Vždycky přišly z okresu dvě ženské, všecko prohlédly a zeptaly se na všecko, opravdu každý měsíc. Nikdy neřekly, který den to bude, prostě se najednou objevily. Ale nikdy mě při ničem nenačapaly :-).
A pak ještě chodila kontrola z hygieny, to jsme musely schovávat vzorky - vždycky 14 dní jsme je musely uchovávat v ledničce. Měly jsme na to takové skleničky od jogurtů.
A k tomu jsme samozřejmě měly také papírování. Měly jsme knihu, kam jsme psaly, co se vařilo, kolik se na to spotřebovalo, a to muselo všechno sedět.
To vy se dneska máte královsky (směřováno k současné vedoucí ŠJ Dubicko, paní Janě Hartové) – všechno to zařízení, ta práce … vy dneska nic neděláte, na všechno máte počítače :-), to my jsme musely počítat všecko z hlavy! Ale byla to pěkná práce …
Paní Jana Hartová, vedoucí ŠJ Dubicko, s paní Věrou Špačkovou
A abychom Vás neošidili o temperament a ryzí hanáčtinu paní Špačkové, přikládáme krátký videozáznam z našeho rozhovoru.
Paní Špačkové i našemu školnímu stravování přejeme do dalších let hlavně pevné zdraví.
Školní stravování slaví 50. narozeniny
O tom, jaké byly jeho začátky, jsme si povídaly s paní Věrou Špačkovou z Dubicka, která letos oslavila 96. narozeniny.
Ta pracovala ve školní jídelně jako kuchařka, pak přes dvacet let jako vedoucí a na školní stravování nezanevřela ani dnes, kdy stále odebírá obědy z místní jídelny.
Jaké to tehdy, před padesáti lety, bylo?
To si vůbec neumíte představit, jak jsme tahaly hrnce z místa na místo na jednom sporáku, ve kterém jsme si musely topit. Ráno se vždycky musela kamna pořádně roztopit, abychom pak mohly uvařit celý oběd. Ten sporák se pod tolika porcemi vždycky úplně prohýbal a manžel mi ho musel čas od času chodit rovnat. Teplá voda nám netekla, musely jsme si ji nosit dost daleko v kbelících a ohřívat na kamnech.
V jídelně jsme na začátku pracovaly dvě kuchařky a vedoucí nám dělala jedna paní učitelka. Já jsem vždy vše připravila a ona to po vyučování jen přišla podepsat.
Pro školní děti se vařilo už i dříve, před těmi 50 lety ale dostalo školní stravování nějaká pravidla.
Už tehdy byly normy, ale nebyly tak přísné. Třeba zeleninu a ovoce jsme si nosily z domu. Každá z nás něco přinesla, když měla, a nemusely jsme to pak kupovat. A dostávali jsme také zeleninu ze školních pozemků.
Nakládaly jsme si okurky a zelí jsme taky šlapaly samy. Měly jsme takové velké bečky a vždycky po práci (v práci jsme to totiž nestihly) jedna strouhala a druhá šlapala.
Kompoty jsme si taky zavařovaly, vždycky někdo přinesl jablka nebo jiné ovoce a my jsme pak kompoty nemusely kupovat. Takhle jsme občas něco ušetřily a pak jsem zase jindy mohla vzít něčeho víc.
Ale zase jsme nesměly koupit nic hotového. Kolikrát jsme si samy škvařily i sádlo. I majonézu jsme si připravovaly svoji, nic hotového jsme opravdu nekupovaly.
Jak to bylo se zásobováním?
Nakupovat jsme si chodily samy, buď já, nebo ta druhá kuchařka. Normálně jsme si chodily do obchodu, nikdo nám nic nevozil. Na nákupy jsme chodily s kárkou.
Brambory si brala jídelna na celý rok na uskladnění. To se muselo předem spočítat, aby to vyšlo opravdu na celou sezónu. Vždycky na podzim nám družstvo přivezlo fůru brambor a tu jsme si musely samy uklidit do sklepa. Vždycky nám tedy po práci pomáhal můj manžel a muž té druhé kuchařky, ale jinak to bylo na nás.
A co se tenkrát vařilo?
Jídelníčky jsme si připravovaly vždy na týden dopředu, společně kuchařky s vedoucí. Ryby jednou za měsíc, luštěniny jednou za 14 dní. Jednou týdně bezmasé jídlo – nudle s mákem, buchty, koblížky. Jako příloha dvakrát týdně brambory a třeba jednou kolínka a jednou knedlíky.
Představte si, že jsme třeba ručně zadělávaly na knedlíky z 10 kil mouky! To bylo, panečku, míchání. Jedna musela držet mísu a jedna míchat.
Připravovaly jsme také svačinky pro školku – ráno bílou kávu nebo čaj a rohlík nebo chleba s něčím, s nějakou pomazánkou. To víte, salámy jsme nesměly kupovat, ale já jsem někdy zhřešila :-). Když jsme třeba dělaly guláš se salámem, tak jsem něco málo ušetřila na druhý den. Odpoledne to bylo podobné, bílá káva a rohlík nebo chleba s něčím. My jsme to připravily a učitelka to pak dětem namazala.
A co kontroly, chodily už tehdy?
Kontroly chodily každý měsíc. Vždycky přišly z okresu dvě ženské, všecko prohlédly a zeptaly se na všecko, opravdu každý měsíc. Nikdy neřekly, který den to bude, prostě se najednou objevily. Ale nikdy mě při ničem nenačapaly :-).
A pak ještě chodila kontrola z hygieny, to jsme musely schovávat vzorky - vždycky 14 dní jsme je musely uchovávat v ledničce. Měly jsme na to takové skleničky od jogurtů.
A k tomu jsme samozřejmě měly také papírování. Měly jsme knihu, kam jsme psaly, co se vařilo, kolik se na to spotřebovalo, a to muselo všechno sedět.
To vy se dneska máte královsky (směřováno k současné vedoucí ŠJ Dubicko, paní Janě Hartové) – všechno to zařízení, ta práce … vy dneska nic neděláte, na všechno máte počítače :-), to my jsme musely počítat všecko z hlavy! Ale byla to pěkná práce …
Paní Jana Hartová, vedoucí ŠJ Dubicko, s paní Věrou Špačkovou
A abychom Vás neošidili o temperament a ryzí hanáčtinu paní Špačkové, přikládáme krátký videozáznam z našeho rozhovoru.
Paní Špačkové i našemu školnímu stravování přejeme do dalších let hlavně pevné zdraví.
Školní stravování slaví 50. narozeniny
O tom, jaké byly jeho začátky, jsme si povídaly s paní Věrou Špačkovou z Dubicka, která letos oslavila 96. narozeniny.
Ta pracovala ve školní jídelně jako kuchařka, pak přes dvacet let jako vedoucí a na školní stravování nezanevřela ani dnes, kdy stále odebírá obědy z místní jídelny.
Jaké to tehdy, před padesáti lety, bylo?
To si vůbec neumíte představit, jak jsme tahaly hrnce z místa na místo na jednom sporáku, ve kterém jsme si musely topit. Ráno se vždycky musela kamna pořádně roztopit, abychom pak mohly uvařit celý oběd. Ten sporák se pod tolika porcemi vždycky úplně prohýbal a manžel mi ho musel čas od času chodit rovnat. Teplá voda nám netekla, musely jsme si ji nosit dost daleko v kbelících a ohřívat na kamnech.
V jídelně jsme na začátku pracovaly dvě kuchařky a vedoucí nám dělala jedna paní učitelka. Já jsem vždy vše připravila a ona to po vyučování jen přišla podepsat.
Pro školní děti se vařilo už i dříve, před těmi 50 lety ale dostalo školní stravování nějaká pravidla.
Už tehdy byly normy, ale nebyly tak přísné. Třeba zeleninu a ovoce jsme si nosily z domu. Každá z nás něco přinesla, když měla, a nemusely jsme to pak kupovat. A dostávali jsme také zeleninu ze školních pozemků.
Nakládaly jsme si okurky a zelí jsme taky šlapaly samy. Měly jsme takové velké bečky a vždycky po práci (v práci jsme to totiž nestihly) jedna strouhala a druhá šlapala.
Kompoty jsme si taky zavařovaly, vždycky někdo přinesl jablka nebo jiné ovoce a my jsme pak kompoty nemusely kupovat. Takhle jsme občas něco ušetřily a pak jsem zase jindy mohla vzít něčeho víc.
Ale zase jsme nesměly koupit nic hotového. Kolikrát jsme si samy škvařily i sádlo. I majonézu jsme si připravovaly svoji, nic hotového jsme opravdu nekupovaly.
Jak to bylo se zásobováním?
Nakupovat jsme si chodily samy, buď já, nebo ta druhá kuchařka. Normálně jsme si chodily do obchodu, nikdo nám nic nevozil. Na nákupy jsme chodily s kárkou.
Brambory si brala jídelna na celý rok na uskladnění. To se muselo předem spočítat, aby to vyšlo opravdu na celou sezónu. Vždycky na podzim nám družstvo přivezlo fůru brambor a tu jsme si musely samy uklidit do sklepa. Vždycky nám tedy po práci pomáhal můj manžel a muž té druhé kuchařky, ale jinak to bylo na nás.
A co se tenkrát vařilo?
Jídelníčky jsme si připravovaly vždy na týden dopředu, společně kuchařky s vedoucí. Ryby jednou za měsíc, luštěniny jednou za 14 dní. Jednou týdně bezmasé jídlo – nudle s mákem, buchty, koblížky. Jako příloha dvakrát týdně brambory a třeba jednou kolínka a jednou knedlíky.
Představte si, že jsme třeba ručně zadělávaly na knedlíky z 10 kil mouky! To bylo, panečku, míchání. Jedna musela držet mísu a jedna míchat.
Připravovaly jsme také svačinky pro školku – ráno bílou kávu nebo čaj a rohlík nebo chleba s něčím, s nějakou pomazánkou. To víte, salámy jsme nesměly kupovat, ale já jsem někdy zhřešila :-). Když jsme třeba dělaly guláš se salámem, tak jsem něco málo ušetřila na druhý den. Odpoledne to bylo podobné, bílá káva a rohlík nebo chleba s něčím. My jsme to připravily a učitelka to pak dětem namazala.
A co kontroly, chodily už tehdy?
Kontroly chodily každý měsíc. Vždycky přišly z okresu dvě ženské, všecko prohlédly a zeptaly se na všecko, opravdu každý měsíc. Nikdy neřekly, který den to bude, prostě se najednou objevily. Ale nikdy mě při ničem nenačapaly :-).
A pak ještě chodila kontrola z hygieny, to jsme musely schovávat vzorky - vždycky 14 dní jsme je musely uchovávat v ledničce. Měly jsme na to takové skleničky od jogurtů.
A k tomu jsme samozřejmě měly také papírování. Měly jsme knihu, kam jsme psaly, co se vařilo, kolik se na to spotřebovalo, a to muselo všechno sedět.
To vy se dneska máte královsky (směřováno k současné vedoucí ŠJ Dubicko, paní Janě Hartové) – všechno to zařízení, ta práce … vy dneska nic neděláte, na všechno máte počítače :-), to my jsme musely počítat všecko z hlavy! Ale byla to pěkná práce …
Paní Jana Hartová, vedoucí ŠJ Dubicko, s paní Věrou Špačkovou
A abychom Vás neošidili o temperament a ryzí hanáčtinu paní Špačkové, přikládáme krátký videozáznam z našeho rozhovoru.
Paní Špačkové i našemu školnímu stravování přejeme do dalších let hlavně pevné zdraví.