Jak VISka ke školnímu stravování přišla

Stáňa Kolouchová

Firma VIS byla založena, katalogy se tiskly a Vláďa Bureš stále pracoval na hlavní poměr ve Škodovce. Nechtěl podnikat sám, chtěl tyto aktivity dělat ve větším týmu se zázemím velké firmy. Postupně přesvědčil šéfy, že jde o dobrý směr. Na konci roku 1991 dostali od šéfů neoficiální souhlas, že mohou shánět zakázky i mimo Škodovku. A tak začali shánět. Vylepili plakáty do tramvají a začali se ozývat různí zájemci. A jedna zakázka byla obzvlášť zajímavá.

Ing. Bureš na ni vzpomíná: „Na začátku roku 1992 za námi přišli tři vedoucí školních jídelen v Plzni a Rokycanech. Paní Süssová, Královcová a Vlčková. A jako poradce s sebou měli i pana Vlčka, který pracoval jako ekonom. Chtěli by zpracovávat skladovou agendu školní jídelny na počítači. Mají demoverze od pěti dodavatelů, ale na každém SW se jim něco nelíbí. A dokonce nám uměli říci, co se jim nelíbí a proč. S tak dobře promyšleným zadáním a zpracovaným marketingovým průzkumem za námi pak už nikdy nikdo nepřišel. Tak jsme se domluvili. Každá jídelna byla ochotna nám za vytvořený SW dát 8 000 Kčs. Začali jsme tedy pracovat na zajímavé zakázce za 24 000 Kčs!  (Kč začala platit od 8. února 1993)“

Pak přišel duben 1992 a Škodovka začala propouštět. Dotklo se to i úseku programátorů, kterému Vladimír dělal šéfa. Těžké rozhodnutí, koho propustit a koho nechat, nakonec vyřešil po svém. Nabídl, že s tou partou dobrých programátorů odejde i on a založí si vlastní firmu. Jako podmínku si chtěl dát, že si nechají právě získané externí zakázky a bál se, že na to firma nepřistoupí.

Přistoupila na vše, dokonce byli rádi, že vše probíhá dohodou. Dali jim pětiměsíční odstupné a pronajali kanceláře i počítače. Ke dni 30. dubnu 1992, což jsou mimochodem narozeniny Vládi Bureše i Iva Křepinského, podepsali výpověď dohodou a vlastně zůstali sedět na svých židlích. Nakonec s ním do soukromé firmy přešli jen 4 programátoři - Ivo Křepinský, Víťa Kalný, Vendula Matasová a Karel Gabriel. A ještě operátorka Libuše (Dáša) Poláková. Ta se už předtím podílela na práci pro VIS na katalozích. Ostatní programátoři dostali ze soukromého podnikání strach a našli si jiná, bezpečnější místa.

A zde opět cituji ing. Vláďu Bureše: „Nakonec jsme se dohodli, že novou firmu zakládat nebudeme. Už jsme měli s bráchou čtyři měsíce fungující a prosperující firmu VIS. Tak jsme všichni přešli do VIS a programátorům jsme s bratrem Vlastou nabídli, že mohou získat obchodní podíl pod podmínkou, že neodejdou a budou pro firmu dlouhodobě pracovat. Od 1. 5. 1992 se tak firma VIS rozšířila o 6 pracovníků a vytvořila druhé středisko programování. V tomto středisku jsme se dohodli, že si začneme vyplácet pouze minimální mzdu. Tenkrát to bylo 2200 Kčs měsíčně. Mohli jsme si to dovolit - Škodovka nám dala pětiměsíční odstupné“.

VIS získala čtyři nové společníky. Pamatuji se na tehdejší reakce našich poradců a známých: „Vy jste blázni! Šest společníků se nikdy nedomluví. Rozhádáte se a do dvou let zkrachujete." Máme za sebou 25 let společného podnikání. Na valných hromadách nacházíme prakticky vždy úplnou shodu. Pamatuji si jen jedno hlasování o naprosto podružné věci, kde byl jeden společník ostatními přehlasován. Ale jen proto, že šlo o banalitu, kterou jsme nechtěli ztrácet čas.

Příště: Začátky nebyly vůbec jednoduché…