Krajánci
Stáňa Kolouchová
V prvních třech letech se firma VIS velmi rychle rozvíjela. Po roce jsme měli v jídelnách 60 zákazníků, po druhém roce 200, třetím rokem kolem 1 200. Začínali jsme mít problémy se servisem po celé ČR. Programy už nekupovali jen "nadšenci", kteří nám všechny počáteční nedokonalosti odpustili a vše si vyřešili sami. Programy začali kupovat i ostatní s oprávněným požadavkem na profesionální servisní službu. Chtěli nás mít u sebe. Telefon jim nestačil.
Na konci roku 1994 jsme zvažovali zřízení pobočky v Brně. Kancelář, telefon, stálá služba… Finančně dost nákladná záležitost. A bylo jasné, že dlouhodobě to jedna pobočka nevytrhne. Současně jsme hledali, zda neexistuje nějaká dotace, která by náš rozvoj podpořila. Žádná dotace nebyla. Až Vláďa Bureš někde zahlédl, že stát podporuje zaměstnávání osob se změněnou pracovní schopností. Nic bližšího o tom nevěděl. Představoval si invalidní občany – a na mysl mu tanula otázka, jak nám mohou pomoci? Ale ta dotace byla velmi zajímavá – a tak hledal, až našel další informace. Prostými výpočty mu vyšlo, že za stejné peníze, jako bychom dali do jedné pobočky v Brně, by mohlo vzniknout dvanáct poboček po celé republice. A tak se v jeho hlavě zrodil projekt „Invalidé“. Byl to však velký krok do neznáma.
Již první setkání s těmito „invalidy“ Vláďu ujistilo, že jsou to normální lidi, kteří jen mají nějaký zdravotní problém. Za toto pojmenování se svým novým spolupracovníkům omluvil a při hledání vhodnějšího pojmenování této nové skupiny pracovníků navrhla Jitka Suchá pojmenování „krajánci“. Název se hned ujal a dlouhá léta byl používán. Jitka Suchá byla jedním z prvních krajánků a působila až do svého odchodu do důchodu v Praze.
V prvních třech měsících probíhalo každý měsíc víkendové školení, kdy se do hlav krajánků "valila" nesmyslná kvanta informací, zkušeností a znalostí programů a celé problematiky. A mysleli jsme si, že se krajánci hned po školení rozjedou po zákaznících a vše hravě sami zvládnou.
Ano, zvládli. Ale jen další vlastní pílí a houževnatostí. Náš příspěvek k tomu byl minimální. Hodili jsme je do vody a nechali plavat. A trvalo to dlouho. Zákazníci dlouho těžko nesli, že k nim už nejezdí "Plzeňáci". Asi po pěti letech se vše přehouplo a od té doby byl pro naše zákazníky "jeho" krajánek tou největší oporou. A pak už zase nechtěli "Plzeňáky"…
Krajánci se obměňovali, někteří skončili, ale zase přibyli další, někdo změnil rajon, někdo změnil funkci. Z těch prvních krajánků do dnešního dne se zákazníci mohou setkávat např. s Markem Kolečkářem, který původně působil na jižní Moravě. Poté, co se oženil, působí v nové oblasti „Severovýchod“ a nejčastěji se s ním setkávají zákazníci na severu Čech, ale také v Praze a jejím okolí. Dále Martina Vévodová, která je s v současnosti šéfkou oblasti Morava a Slovensko. Stáňa Kolouchová v kraji Královéhradeckém a na Pardubicku. Na západě Čech stále působí Irena Hofmanová, o které jsme se zmínili již dříve. Později přibyl Láďa Slabý, který se staral o jižní Čechy. V Brně jste se donedávna setkávali s jedním z prvních krajánků se Zdeňkou Hudákovou a po určitou dobu tam působila i Dajka Zvejšková. Nesmíme zapomenout ani na Elišku Votočkovou z Liberce, která byla krajánkem až do svého odchodu do důchodu.
Dnes už krajánci nejsou, přetavili se na servisáky. Ale o tom někdy jindy.
Příště - jak jsme si o sobě moc mysleli…