Můj velký brácha

Ing. Vladimír Bureš má staršího bratra. A co má společného s historií VISky kromě toho, že byl pro Vladimíra velkým vzorem, velkým bratrem? Bratr Vlastimil toho má s firmou společného více, než si kdo myslí. Dočetli jsme se, že byl ten, kdo na lyžařském vleku měl pod mocí kasičku. To se s ním táhne i jeho dalším životem, protože ve firmě VIS nad tou kasičkou drží pevnou ruku stále. On je ten, kdo hlídá správné účetnictví, on je ten, kdo hlídá, aby se Babišovi odvedly správně daně – ani málo ani moc… aby si firma nevyskakovala nad poměry, aby se vše drželo ve finanční rovnováze. (Pozn. pro budoucí generace, Babiš je v současnosti ministr financí - hlídací pes státní kasy.)

A jaký tedy měl v dětství Vlastík vliv na svého mladšího bratra Vláďu?

Už od malička byl na rozdíl od mladšího bratra velmi výřečný, až „oprsklý“. Všechno zařídil, domluvil. Měl perfektní přehled o tom, co dělají rodiče kamarádů a uměl těchto různých vazeb pohotově využít. Do všeho šel rovnou po hlavě, přímo bez jakýchkoliv okolků. Jako student gymnázia organizoval lyžařské zájezdy, sehnal slevy na vlak. Někdy s ním jezdilo kolem stovky lidí.

Jednou potřeboval podpis ředitele na slevenku na vlak, ale ředitele nemohl sehnat a vlak nečekal. Vyřešil to po svém a prostě to za ředitele podepsal. Po návratu to řediteli na sebe prásknul. Ta jeho přímost byla natolik odzbrojující, že mu to hravě prošlo. Normálně se za takový přestupek vylučovalo ze školy. Na Šumavě organizoval sběr odpadků. Seznámil se s pracovníky Horské služby v Železné Rudě a začal provozovat jejich tábořiště na Brčálníku, kde společně postavili montovanou chatu a na akcích se tam vystřídalo několik stovek studentů.

A jak říká dnes sám Vláďa Bureš:

„Brácha byl pro mne velký vzor. Pokud jsme něco dělali spolu, často jsem dával náměty, hledal technická řešení, ale vše zpravidla domlouval a zařizoval on. V tom jsme se výborně doplňovali. A myslím, že se doplňujeme dodnes. Není divu, že když jsem hledal partnera pro společné podnikání ve VIS, šel jsem za bráchou.“

 A ještě jedna důležitá událost z dětství pomohla směřovat mladého Vláďu k managementu. V deváté třídě jel s mladšími spolužáky na lyžák, protože tam zbylo místo. Nějak se stalo, že chyběl lyžařský instruktor. Paní učitelka věděla, že Vláďa dobře lyžuje, a tak mu jedno družstvo svěřila. A to se vším všudy. Byl důležitý, rozhodoval, kdy svěřenci půjdou na vycházku do města, v kolik bude večerka… Najednou byl prostě šéf s právem rozhodovat, ale i plnou zodpovědností za svěřence. Takový patnáctiletý kapitán.

Jak on to vnímal, cituji jeho slova:

„To jsem hodně vyrostl. Moc jsem si toho vážil. A taky jsem zjistil, že umět lyžovat a umět naučit lyžovat je něco úplně jiného. Tato zkušenost mne později přivedla do kurzu pro cvičitele lyžování. Během vysoké školy jsem pak trávil na lyžařských kurzech 4 - 6 týdnů, v jednom roce dokonce 9 týdnů. A v exponovaných oblastech hřebenů Krkonoš jsem si mnohokrát vyzkoušel, co je to vedení týmu v situacích, kdy jde opravdu o život.“

 Příště začátky práce s PC a programování...