Od dětských vláčků ke stravovacím terminálům

Stáňa Kolouchová

Minule jsme končili otázkou, zda malý Vláďa Bureš taky někdy zlobil? Prásknul na sebe zcela dobrovolně, že ano. Tak se s tímto přiznáním spokojíme a nebudeme dál vyzvídat, přeci jen je to šěf a mnohé hříchy mládí ještě nemusí být promlčené.

A jak to tedy bylo u něj s láskou k elektronice?

Někdy ve druhé třídě mu táta ze školy přinesl ručně zhotovený model elektrického relé. Jednoduchý studentský výrobek na obyčejném prkénku ho natolik zaujal, že fascinovaně přikládal baterii a pozoroval, jak páčka sepnula a rozepnula elektrický kontakt. V hlavě se mu honilo, k čemu by se to tak doma dalo využít.

V té době si s bráchou pouštěli elektrické vláčky, tak proč relé nevyužít, když tak pěkně spíná a vypíná, že… Schéma se čtyřmi takovými relátky, které řídily tři vlaky jedoucí na kolejišti za sebou, má dodnes doma schované. A světe, div se, když vše o dva roky později realizoval, skutečně to fungovalo!

Ale mnohem výrazněji jeho elektronické pokusy ovlivnila, jak sám říká, nenápadná osudová kniha „Šolim, já a tranzistory“, kterou si ve dvanácti letech půjčil v knihovně.

Pojednávala o dvou klucích, kteří o prázdninách prožívali různá dobrodružství a při nich si vyráběli rozličné elektrické přístroje, jednoduché rádio, telefon, signalizační zařízení a tak podobně. Zde objevil pro něj dosud neznámý tranzistor. Na rozdíl od velkých elektronek, které se v té době používaly, to byl úžasný lehký váleček, se kterým šly dělat stejné věci a člověk se u toho nenadřel.  

Od té doby neznal nic jiného, jak sám říká:

„Stavbě elektronických přístrojů jsem úplně propadl. A vydrželo mi to dalších 20 let. Po celé studium a ještě dalších 9 let ve výzkumu ve Škodovce. Vlastně ještě trochu déle - i ve VISce jsem se k elektronice ještě na chvíli vrátil, když jsme dělali první experimenty s kartami a terminály.“

Abychom byli objektivní. Ve svých dvanácti letech Vláďa neznal jenom elektroniku (vidíte, už to pomalu leze na svět, možná se ještě dozvíme věci)…  Na chalupě v Kašperských horách s úžasnou dětskou partou od rána do včera lyžovali na svahu a rodiče je viděli doma až po setmění, kdy se hladoví vrhali na vše, co bylo na stole.

Vlekaři je dobře znali, protože často ve frontě na vlek předbíhali.

A jednou nastal problém.  

Přijelo tolik lyžařů, že na vleku došla „lana“.

To byly takové kovové háčky, šňůra, a na druhém konci prkénko pod zadek. Ještě dnes někde u chalup na horách je takový vlek vidět. A protože v tak velké frontě se fakt už nedalo předbíhat, nabídli vlekařům, že jim pomohou nová lana vyrobit.

Jednotlivé komponenty vlekaři měli. Stačilo vytvořit operativně malou dětskou manufakturu a všichni byli nadmíru spokojeni. Za ten den jich vyrobili skoro dvě stě, vlek plynule vozil spokojené lyžaře a provozovatelé si mnuli ruce nad ziskem.

Odměnou malým pracantům bylo, že je vlekaři nechali jezdit zadarmo. Bodejť by ne, když jim zachránili tržby.

A jak to souvisí s prvním podnikáním? To si řekneme příště…