Podnikatelem už od 12 let

Stáňa Kolouchová, Vladimír Bureš

Jak jsem již zmínila, Vláďa a jeho kamarádi byli pečení vaření na sjezdovce a pomohli vlekařům s velkým náporem lyžařů. Postupně se s vlekaři spřátelili a začali jim pomáhat se vším, co s provozem lyžařského areálu souviselo. Pomáhali nezkušeným lyžařům nasazovat háček, upravovali lyžařskou stopu na vleku, upravovali sjezdovku - pěkně ručně, s lopatou, tenkrát nebyly žádné rolby. Dokonce sváželi i raněné. Cítili se strašně "důležití". A tam vlastně vznikl jejich první vlastní byznys.

V pokladně byla kamna, aby tam pokladní nezmrzl. Tak je napadlo začít lyžařům vařit čaj. Čaj s citrónem za korunu, čaj s rumem za 4 koruny. Pak přidali ještě nějaké oplatky a bufet byl na světě. Musím tady podoktnout, že vše bylo načerno - tenkrát v roce 1970 to ještě šlo… Vlekaři byli rádi, že jim kluci pomáhali,  a parta měla svoje vlastní příjmy.A takhle to běželo, až se jednou stalo, že lyžařský areál převzali do své péče úplně.

Jak k tomu došlo, to vám zde přiblížím zcela autenticky, jak to ing. Bureš popsal:

"Byl první leden (Nový rok). V 9 hodin jsme vyrazili lyžovat. Už tam byla docela velká fronta lyžařů - už jen pustit vlek. Ale nastal problém - správce areálu ani pokladník nedorazili (trochu víc slavili) - a pouze správce měl klíče od vleku. Celkem operativně to vyřešil můj čtrnáctiletý bratr. Vzal cihlu, urazil zámek, vloupal se do strojovny a vlek pustil. Výborně, lyžaři začali jezdit. Ale ještě musíme vybrat peníze. Opět zafungoval brácha - doběhl na chalupu, kde jsme měli takovou dětskou tiskárničku, šatnové bloky i malou kasu - byla to naše oblíbená hra. Vzali jsme bloky, natiskli razítkem provozovatele Horskou službu a začali lístky prodávat. Vše bylo zachráněno, vlek byl v provozu se vším všudy.

Přibližně v poledne se probudil správce vleku a z verandy svého domu (dnes penzion Na solné stezce) si všiml, že se na sjezdovce lyžuje. To je divné, pomyslel si a sáhl do kapsy - jediné klíče od vleku měl pořád u sebe. Asi v jednu hodinu dorazil k vleku. Vidím to jako dnes. Stojí tam a kouká, nevěří vlastním očím. Uražená petlice, vlek v provozu, spousta lyžařů, vše perfektně funguje. Přichází k němu můj bratr s pokladnou v ruce a předává mu vyúčtování - kolik lístků jsme natiskli, kolik je jich prodáno, kolik ještě zbývá. Vše perfektně spočítáno. A odevzdává mu dopolední tržbu. Ještě chvíli si vše prohlíží a neví co říci. Pak sahá do kapsy, vytahuje klíče a říká: "Dobře chlapci, tak tady máte klíče, abyste příště ten zámek už nemuseli ničit."

A od té doby byl areál náš. Dětská parta se o provoz vzorně starala další tři roky vždy o víkendech a o prázdninách. Zavedli plno inovací, např. pouštěli rozhlasem hudbu, rozšířili provozní dobu, zrušili polední přestávky a podobně. Pečlivě udržovali sníh na sjezdovce. A když ve spodní části už žádný sníh nebyl, žádný problém, spodní stanici přestěhovali o 100 metrů výše. Jediný dospělý tam za nimi chodil, místní důchodce, kterému správce svěřil pokladnu. A chatu Horské služby užívali i večer - tam  se scházeli a pořádali večerní dýchánky. V té době bylo Vláďovi 12 let a nejstaršímu z party 15 let.

Tam jsou opravdové začátky jeho podnikání. 

Příště – můj velký brácha…