První počítač a začátky programování

S prvním počítačem se Vláďa Bureš setkal na průmyslovce v roce 1974. Byl to malý sálový počítač z NDR Ser-2d s velmi skromnými technickými parametry: datová paměť 127 čísel, paměť instrukcí 381 povelů. Ovládací konzolí byl psací stroj. Žádné disky ani mg. pásky. Vstupním i výstupním zařízením byla papírová děrná páska. Na škole založili kroužek a už ve druháku se Vláďa od svého učitele naučil prehistorické programování. Bylo to fascinující. Program se zapisoval na papírovou děrnou pásku ve dvojkové soustavě. Asi největší program, který na této obrovské "programovatelné kalkulačce" vytvořili, byl program na hru piškvorky. Měl jen jednu drobnou vadu - výpočet jednoho tahu trval asi 10 minut.

Počítač Vláďu natolik inspiroval, že se rozhodl postavit si vlastní. V té době se vyřazovaly staré reléové telefonní ústředny. Takže Vláďa a jeho spolužáci sehnali asi 400 takových relé, namontovali je na velký ocelový rám cca 1 x 1 m a začali chodit do školy ráno o hodinu dříve. Tu hodinu věnovali stavbě vlastního reléového počítače. Naučili ho sčítat celá čísla do milionu. Ovšem při pokusech o násobení milý počítač začal stávkovat. Při takovém množství relátek se čas od času jejich kontakty "spekly" a došlo tak ke spojení všech tří kontaktů současně. A protože na dva přepínané kontakty přiváděli opačné póly silného napájecího zdroje, tak při tom spečení vždy došlo ke zkratu. Příslušný drát se rozsvítil jak žárovka a jeho izolace shořela. V určitém momentu vývoje dospěli do bodu, kdy se množství nových spojů vyrovnalo počtu spálených spojů a vývoj se tak vlastně zastavil. I tak to ale byla velká zkušenost.

Druhý podobný pokus se uskutečnil v prvém ročníku vysoké školy, kde model počítače sestavili již z číslicových integrovaných obvodů. A ve druhém ročníku se studentu Vláďovi podařilo splnit si svůj velký sen. Postavil první mikropočítač s osmibitovým mikroprocesorem. Měl paměť RAM 2 kB, paměť EPROM 256 byte a v ní první vlastní operační systém, grafický displej 64 x 64 pixelů, klávesnici a papírovou děrnou pásku. Toto už byl skutečně funkční stroj. K počítači také ještě za studií připojili standardní magnetofon jako vstupně-výstupní zařízení, na tehdejší dobu technicky velmi zdařilé.

Po škole Vladimír nastoupil do Škodovky a postupně prošel pozicemi programátor, programátor-analytik, vedoucí programátor. Měl velké štěstí jak na šéfa, tak na výborný kolektiv. Tam šlo o skutečný vývoj. Šéf razil zásadu, že když nastoupí vývojový pracovník, tak dostane svůj první úkol. A pokud po nějaké době přijde, že má splněno a jde si pro další zadání, tak to není vývojový pracovník. Vývoj totiž nikdy nekončí, pořád se objevují další nové výzvy.

Dále cituji přímo slova Vládi. Bureše:

„Po třech letech jsem cítil, že potřebuji dalšího mladého parťáka. A šéf souhlasil, že si ho najdu sám. Tak jsem zašel na vysokou školu za svými učiteli a poptal se po šikovných studentech, kteří dělají něco víc než jen studium. A ti mi doporučili Iva Křepinského. Už si nepamatuji, kde a jak, ale přesvědčil jsem ho,  a on hned po škole nastoupil k nám. V partnerském analytickém týmu v konstrukci jsme spolupracovali také s další naší budoucí kolegyní - s Irenou Hofmanovou.“
Oba jmenovaní jsou dodnes významnými a nepostradatelnými členy týmu VIS.

Příště začátky podnikání a založení VISky.