Začátky firmy VIS nebyly vůbec jednoduché

Stáňa Kolouchová

Hned, jak začali programátoři pracovat sami na sebe, Vláďa Bureš dostal virózu, asi z těch všech změn. Týden v posteli přinesl novou koncepci programování – podstatu ProVisu v DOSu. Všechny ty filtry, opravy, rušení, atd…

A jak vzpomíná sám Vláďa: „Hned po nemoci jsem to nadšeně představil ostatním. Ivoš se krátce zamyslel a řekl památnou větu: "To nepůjde". Tu větu jsem pak od něj slyšel mnohokrát. Do roka to bylo všechno hotové. Tato koncepce přežila už 25 let. Od té doby vždy, když jsem onemocněl, tak všichni měli hrůzu z toho, s čím zase přijdu.“

Všichni si byli vědomi, že pracovat za minimální mzdu nepůjde donekonečna, že odstupné ze Škodovky jednou dojde. To táhlo všechny dopředu. Pracovali naplno, což se projevilo třeba i v tom, že láhev vína, připravenou na oslavu Vláďových a Ivošových narozenin, stihli otevřít až za rok. Na oslavy nebyly myšlenky.

Ve středisku programování bylo pět lidí. Čtyři programovali¨a Vláďa Bureš dělal vše ostatní: servis, výplaty, pravidla. Po večerech společně s bratrem Vlastou seděli nad účetnictvím. Doba byla hektická, ale všechny to bavilo. Během prvního roku získali šedesát zákazníků a dostali se na vyšší mzdy, než měli ve Škodovce.

První opravdu velká zakázka přišla do firmy Heunisch v Krásné u Aše. Kompletní účetní systém za cca 300 tisíc. Šly do toho společně tři firmy, VISka, Kádel Dataservis a Softech. Na VISku připadly mzdy a účetnictví.

Mělo to ale jeden podstatný háček. Dodací lhůta byla 3 měsíce a programátoři neměli žádné zkušenosti s programem na mzdy. Tři měsíce byla opravdu šibeniční lhůta a Vláďa věděl, že do té doby nestihne udělat ani analýzu. Ale to by nebyl on, kdyby nedostal spásný nápad:

„Vlastní výpočet mezd nebudeme programovat, ale umožníme zákazníkovi, aby si výpočet pomocí vzorců nastavil sám.“ Samozřejmě, že VISka poskytla i další podporu. A tak se vlastně povedlo odevzdat první zakázku v termínu a k velké spokojenosti zákazníka.

Po třech měsících opravdu počítali mzdy 350 zaměstnancům. Ivo teprve po několika letech prozradil, že když SW programoval, tak  té analýze ani pořádně nerozuměl. Prostě jí věřil a naprogramoval vše podle zadání. A teprve u zákazníka začal chápat, jak to vlastně funguje a jak Vláďa Bureš to zadání myslel. Na velké přemýšlení nebyl tehdy čas.

A co školní jídelny?

Zakázka pro tři školní jídelny, o které jsme už psali, se hned od začátku rozvíjela velmi slibně. Ohromně pomohla Olina Süssová. Školní jídelně perfektně rozuměla. Práce na počítači ji nadchla. Navíc měla kontakty po celé republice z dob, kdy pracovala ve školských odborech. A ona VISku také přivedla na konferenci Školní stravování, kterou už tehdy pořádala zavedená Společnost pro výživu. Tedy nejen přivedla. Byla tam a nadšeně svým kolegyním předváděla, jak získá z počítače uzávěrku skladu během několika vteřin. Neustále kolem ní byl shluk zvědavě přihlížejících vedoucích. Bylo jasné, že se zde otevírá úžasný prostor na trhu a určitě nezůstane jen u těch tří jídelen. Olina se stala jedním z prvních externích spolupracovníků. Sama získávala další zákazníky a poskytovala jim Horkou linku. Jezdila na prezentační akce, kde s obrovským nadšením a nasazením získávala další vedoucí pro práci na počítači. Na její jídelnu přicházeli noví zájemci na exkurze. Všechny novinky se nejprve zkoušely právě u ní. V tom prvním roce šlo pouze o program Sklad. Ani modul Normování ještě neexistoval.

Příště - začátky s kartami…