Začátky s kartami

Stáňa Kolouchová

Ke konci roku 1993 jsme už ve VISu měli i modul Normování a program Stravné. Vláďa Bureš chodil k Olině na jídelnu ladit nové programy a pozoroval její každodenní práci. Stříhala stravenky, vybírala zpět stravenky při odhláškách, sčítala je a dávala do papírových sáčků. Šílená práce. Bylo jasné, že by mohla pomoci nějaká elektronika. Na trhu již v té době existovaly magnetické karty a karty s čárovými kódy. Dokonce existovaly firmy, které karetní systémy do jídelen dodávaly. Mělo to ale jeden háček - cena. Tehdy dodávka malého karetního systému pro běžnou jídelnu stála na trhu kolem 300 000 Kč. A na to jídelny neměly peníze.

A tak bývalý kutil Vláďa přemýšlel, co by s tím šlo dělat. Cena karet i čteček byla příliš vysoká, ze standardních kupovaných dílů takový systém sestavit také nešel. A tak se začal zabývat myšlenkou, že si vše vyrobíme sami ve firmě. A jak to už v životě bývá, napomohla náhoda. Vláďa potkal svého bývalého spolužáka z vysoké školy Pavla Matějku, který měl firmu zabývající se drobnou výrobou hardware. Slovo dalo slovo a během půlhodiny na chodníku, kdy mu ve stručnosti vysvětlil své představy, si plácli na spolupráci. V průběhu dalších 20 let jsme odebrali kolem 6 000 terminálů. A to dokonce jen na dobré slovo, bez písemné dohody.

Ale tak jednoduché to zas nebylo. Svépomocí vyrobené plechové kartičky s dírkami daly docela zabrat. Muselo se do nich vyvrtat ručně asi 10 dírek a přesně se trefit, což se ne vždy podařilo. Ale fungovaly. Olina je dětem rozdala a ze dne na den přestala vybírat stravenky. To byla velká sláva!

Pavel vyrobil dva terminály, jeden byl na jídelně a druhý jsme vozili na předváděcí akce, kde jsme plnému sálu ukazovali, jak to funguje.

Ovšem v rámci zkušebního provozu se začaly objevovat první problémy. Čtečka s 18 optočleny byla nespolehlivá, pracně se nastavovala. Optočleny se zanášely. Také kartičky nevydržely nápor dětiček, které je různě ohýbaly a zase zpět narovnávaly. Bylo jasné, že se s tím musí něco udělat. Ale chyběl nápad, čím je nahradit.

A opět nastoupil náš experimentátor Vláďa. Při vymýšlení mu přišly vhod jeho zkušenosti se čtením dat z magnetické pásky a po nečetných pokusech na podobném principu se na svět vyklubala nová, výrazně jednodušší čtečka.

Ještě zbývalo zvládnout výrobu vlastních kartiček. Opět následovalo mnoho pokusů a omylů, kdy se zkoušelo kdeco. Nakonec zjistili, že stačí na obyčejný papír namalovat černé pruhy a ono to fungovalo. A k tisku pruhů stačila laserová tiskárna. Jak jednoduché! Možná měsíc hledali řešení a po celou dobu ho měli na stole přímo před očima.

Tak vznikl nejúspěšnější výrobek firmy VIS - laminovaná optická karta. Vyrábíme ji bez významných změn již 23 let a počet prodaných kusů již dosáhl úctyhodného čísla 4 miliony!

Po několika letech jsme se pokusili ji nahradit profesionální plastovou kartou. To byla slepá větev. Ukázalo se, že tehdy vyráběné plastové karty neodolaly mechanickému namáhání při nošení v zadní kapse kalhot. Vždy po několika měsících strávníkům karty zkřehly a praskly. Takže jsme vrátili k osvědčenému výrobku. Levná laminovaná karta pak ještě dlouho neměla konkurenci.  

Příště krajánci…